Italské potraviny mají v Türkiye výhodu, kterou si užívá jen málo původů: nepotřebují žádné uvedení. Italská kuchyně je tureckým spotřebitelům důvěrně známá, restaurační kultura ve velkých městech je na ní částečně postavena a italská etiketa nese autoritu v kategoriích, kde se spotřebitel rozhoduje na základě důvěry. Komplikace je zrcadlovým obrazem této výhody – v několika italských vlajkových kategoriích je Türkiye sama vážným producentem. Tento text tyto dvě situace odděluje, protože vyžadují odlišné strategie kanálu.
Kde italský původ vítězí jednoznačně
Nejsilnější pozice jsou v kategoriích, které Türkiye nevyrábí ve velkém měřítku, nebo kde je italská autorita rozhodující bez ohledu na domácí nabídku: těstoviny a speciální suché formáty, tvrdé a speciální sýry, káva, balzamikové a vinné octy, cukrovinky a sladké pečivo, hotové omáčky a pesto a suroviny prodávané průmyslovým a HoReCa kupujícím. Itálie se už nyní řadí mezi tři nejvýznamnější zdroje tureckého dovozu snackových potravin, takže nejde o teoretický kanál – dovozci, speciální distributoři a dodavatelé pro HoReCa aktivně pracují s italskými řadami a nová značka soupeří o pozornost, místo aby budovala kategorii od nuly.
Kde domácí výroba mění hru
Nejjasnějším příkladem jsou olivový olej a stolní olivy. Türkiye je jedním z největších světových producentů obou surovin, s ceně nakloněnou domácí nabídkou a spotřebiteli, kteří mají vlastní silné regionální preference. Italský olivový olej v Türkiye rozhodně může fungovat, ale jen v jasně prémiové pozici postavené na příběhu skrze speciální maloobchod a HoReCa – ne v mainstreamovém souboji o polici, který by prohrál na ceně. Rajčatové výrobky čelí podobné dynamice. Obchodní chybou není vstupovat do těchto kategorií; je jí vstoupit do nich s masovým plánem a objevit cenovou propast až po vyložení prvního kontejneru.